Není zlato jako zlato aneb Rozdíl mezi zlatem a (po)zlacením

Pozlacování a zlacení je ve své podstatě nanesení vrstvy zlata na povrch jiného materiálu. Tento způsob zušlechťování předmětů je známý již od starověku. Důvodem pozlacování a zlacení předmětů bylo a dodnes je docílit toho, aby dané předměty vypadaly honosněji a luxusněji. Týkalo se to zejména kultovních a rituálních předmětů. 

S řemeslem pozlacovačství úzce souviselo řemeslo zlatotepectví. Není ovšem nutné mluvit v čase minulém. Obě tato řemesla jsou živá i dnes a ožívají například pod rukama restaurátorů. Pokud se pohybujeme v oblasti výroby šperků, pak mluvíme o zlacení. 

Technologií pozlacování se rozumí pozlacování plátkovým zlatem. Mezi technologiemi zlacení rozlišujeme například zlacení v ohni, zlacení plátováním, galvanické zlacení a zlacení napařováním. Kromě toho existuje ještě zlacení keramiky, skla a porcelánu, při kterém se  využívají jiné postupy. 

O jednotlivých metodách si povíme více o pár odstavců níže, nejprve se ale pojďme podívat na to, jak vlastně zlatý šperk od toho zlaceného poznat a proč byste se měli zlaceným šperkům spíš vyhýbat.

Jak poznat zlacený šperk 

Zlacení šperků se používá většinou z důvodu estetického. Zlatí se zejména stříbrné šperky proto, aby vypadaly jako zlaté. Ze zkušenosti však víme, že takové šperky vypadají spíše jako pouťové předměty, protože mají výrazně žlutou barvu. Je také třeba počítat s tím, že se zlatá vrstvička časem ošoupe a šperk bude vypadat ošklivě. 

Zlacený předmět poznáme podle puncu. Ten vždy odpovídá materiálu, ze kterého je šperk vyroben. Na pozlaceném stříbrném šperku tedy najdeme značku 925. Na 14karátovém zlatém šperku bude značka 585 a státní punc. 

Jelikož se dají pozlatit všechny vodivé kovy, doporučujeme kupovat šperky pouze od prověřených prodejců a vždy kontrolovat, zda je šperk opuncován státním puncem. V České republice musí být vše zlaté nad 0,5 g opuncováno státním puncem příslušné ryzosti, tedy nejen značkou 585 (v případě standardního 14karátového zlata), kterou si šperk může označit kdokoli. V případě 14karátového zlata je na šperku punc s vyobrazením husy v hexagonu a číslem 4. U stříbrných předmětů je benevolence větší a povinnost státního puncu se nařizuje až od váhy 3,5 g. 

Větší obezřetnost doporučujeme v zahraničí, protože ne všude je státní kontrola prodeje drahých kovů tak striktní jako u nás. Turisté bývají snadnou obětí podvodníků a zlatý prsten, který si přivezete z dovolené, může být ve finále pouze pozlacená měď.

Proč dát přednost zlatu

Dnes se v naší dílně setkáváme nejčastěji se zlacenými řetízky určenými k opravě. Obecně doporučujeme vyvarovat se zlacených šperků. Například v případě zlaceného řetízku a dokoupení přívěsku z pravého zlata bude mít přívěsek jinou, světlejší barvu než řetízek. Výsledná kombinace pak nebude působit hezky. Zlacené předměty navíc nemůžeme leštit, takže mohou být matnější a při reklamaci či oživení šperku budou muset znovu na přezlacení, které už nebude tak pěkné jako první vrstva. 

Investice do pozlacených šperků je spíše krátkodobá. Investice do zlata je vždy záležitostí dlouhodobou. Dokonce i v případě nevratného poškození zlatých předmětů je lze opět zpeněžit. Mnoho klenotnictví totiž nabízí možnost výkupu. U pozlacených stříbrných šperků není návratnost nijak výrazná. Pozlacené šperky z obecných kovů nemají při poškození valnou hodnotu ani naději na opravu.

Pozlacování neboli plátkové zlacení

Pozlacování neboli plátkové zlacení je nejprimitivnějším způsobem nanesení zlata na povrch kovového či nekovového předmětu. Jde o mechanickou metodu, při které se na předmět nanáší tenká zlatá fólie neboli pozlátko. Příprava této fólie byla a stále je úkolem zlatotepců. K jejich řemeslu jsou potřeba formy, prokládací materiál (například pergameny, kůžička z telecích slepých střev, střeva, dnes již z větší části nahrazená) a kladiva. Ve zlatotepeckých technologiích se od středověku téměř nic nezměnilo. 

Zlato se připraví do slitiny, jaká je potřeba, roztaví do ingotu (polotovar určený pro další zpracování), proválcuje do 0,02 mm silného pásu a nastříhá na planžety o rozměrech 4 × 4 cm. 380 až 450 těchto planžet se vloží do první formy, tzv. mačkadla či kveče. Zde se zlato v dnešní době zpracovává elektrickým bucharem (dříve k tomu sloužily hamry) na plátky o síle 0,005 mm a rozměrech 130 × 130 mm. Toto tzv. kvečové zlato se používalo ve středověku ke zlacení oltářů. 

Plátky se dále nastříhají na 4 stejné díly a vloží se po 1 500 kusech do druhé formy, tzv. lotu. Opět přichází na řadu elektrický buchar, který ztenčí plátky na 0,001 mm. Každý se opět rozdělí na 4 díly a po 1440 kusech se založí do poslední formy. A teď přichází na řadu nejtěžší část, kdy zlatotepec sedmikilovým kladivem vytepává plátky až do tloušťky 0,0001 mm. To obnáší 2,5 hodiny přesné práce kladivem tak, aby se zlato rovnoměrně roztepalo a neprotrhlo se. Jeden m2 takto tenkého plátku váží 2,45 g. Tím práce zlatotepců končí a přichází na řadu pozlacovači. 

I toto řemeslo zůstalo po staletí téměř beze změny. V dávných dobách stačilo zlaté plátky na zdrsnělý kovový povrch jen zahladit a bylo pozlaceno. Na knihy se pozlátko lepilo vaječným bílkem. Na dřevo, například na rámy obrazů, se lepilo klihem. Dřevěný povrch ale musel projít řádnou přípravou, která vedla k jeho dokonalé hladkosti. Teprve potom mohl pozlacovač nanášet na předmět štětečkem tenké vrstvy zlata, které si předtím na koženém polštářku nožem nakrájel na požadovanou velikost. Po nanesení je hladítkem musel dokonale zahladit. Pozlacený povrch je možné ještě dozdobit vytlačováním. Nakonec se celý předmět přetřel šelakem kvůli zpevnění.

Různé metody zlacení (nejen) šperků

Zlacení je způsob nanesení zlata na předmět, při němž dochází k chemické reakci nebo probíhá na fyzikálním základě. Sem spadá i zlacení šperků.

Zlacení v ohni

Nejstarší technikou zlacení je zlacení v ohni. Používá se při něm zlatý amalgám (roztok zlata ve rtuti), kterým se natře zlacený předmět. Poté se předmět vypálí v ohni a vzniklá vrstvička zlata se jen přeleští. V závislosti na přísadách se dosahovalo různých barev zlata. Zlacení je velmi odolné a trvalé. Používalo se k zušlechtění sakrálních předmětů, kalichů, liturgických nádob a podobně. Vzhledem k tomu, že se tento způsob neobejde bez jedovaté rtuti, se dnes již nepoužívá. 

Zlacení plátováním

Další velmi starý způsob zlacení je tzv. plátování neboli doublé. Na silný mosazný či tombakový plech se navaří tenčí zlatý plech. Tento „sendvič“ se potom válcuje, čímž dojde ke ztenčení na potřebnou tloušťku. Zlato na podkladě velmi dobře drží. Takto spojený plech se používal k výrobě šperků. Dnes se používá k výrobě hodinkových pouzder.

Galvanické zlacení

Dnes nejrozšířenější technikou je galvanické pokovení. Zlacený předmět se jako katoda zavěsí do zlatící lázně, která obsahuje roztok s kyanidem zlatitým. Pomocí elektřiny pak dojde k pokovení většinou ryzím zlatem. Tento způsob zlacení vytvoří na šperku libovolně tenkou vrstvičku, obvykle o mocnosti několika desítek mikronů. Tento způsob ovšem není tak trvalý jako zlacení plátováním. Zlacené předměty zkušení zlatníci většinou poznají na první pohled.

Zlacení napařováním

Nejmodernější technikou je zlacení napařováním. Provádí se ve vakuu. V nádrži bez vzduchu se pomocí elektřiny odpaří zlato. To se pak usazuje na chladnějších površích. Lze tak dosáhnout extrémně tenké vrstvy zlata, která zvýrazní sebemenší detaily. Toho se využívá třeba při přípravě preparátů pro elektronovou mikroskopii.

Zlacení skla, keramiky a porcelánu

Sklo, keramika a porcelán se zlatí tzv. vpalováním. Na podklad se nanese zlatou pastou požadovaný dekor, který se následně vypálí. Tato technika je trvalá, ale poněkud nákladnější. Proto se dnes zlacení vpalováním nahrazuje jinými materiály.