Jak poznat (nejen) bílé zlato

Ze země se zlato a další drahé kovy dobývají po tisíciletí a lidstvo vždy fascinovaly. Již staří Egypťané dokázali dostávat zlato z rud a mistrně ho zpracovávat. A jak už to tak bývá, historie padělků a napodobenin drahých kovů je skoro stejně dlouhá jako historie těchto cenných materiálů.

Problém padělání se v minulosti týkal zejména oblasti mincovnictví. V Evropě se proto velmi záhy rozšířila opatření pro kontrolu pravosti drahých kovů. Ideálním způsobem, který se objevil poprvé počátkem 14. století a který se používá dodnes, bylo puncování. Nejstarší dochované puncy pocházejí z Anglie a Francie, v českých zemích zavedl puncování Jan Lucemburský.

S rozvojem chemie a fyziky se začaly vyvíjet metody, díky kterým poznáme zlato či stříbro i při absenci puncu. Takové metody se používají v klenotnictvích a zlatnictvích i dnes.

Jednoduché rady a tipy, jak poznat zlato

Pro ty, kteří neradi čtou, shrneme ty nejzákladnější zásady hned na začátek:

• Nejprve si všímejte puncu. Na zlatém šperku by měl být vždy přítomen státní punc – jedině ten zaručuje pravost kovu. Kromě něj jsou na šperku ještě dvě značky, které razí sám výrobce: ryzostní značka neboli tříčíselný kód sloužící k rychlému určení ryzosti kovu (nejpoužívanější značky jsou 585 pro 14k zlato, 750 pro 18k zlato a 925 pro stříbro); a výrobní značka, tedy jakýsi „podpis“, díky kterému lze zjistit, kdo daný šperk vyrobil (šperky KLENOTA jsou označeny patkovými písmeny KLE v oválu).
• Pokud máte šperk, na kterém chybí punc, případně je ošoupaný a špatně čitelný, a chcete zjistit, z jakého kovu je vyrobený, zajděte k profesionálům. Ve zlatnictvích po celém světě se používají moderní spektrografy neboli spektrometry. Ty dokážou zjistit přítomnost konkrétních prvků ve slitině a jejich procentuální zastoupení, tedy i ryzost kovu. Tato metoda je velmi přesná a navíc při ní nedochází k poničení šperku.
• Existují i metody testování zlata v domácím prostředí, nejsou ale příliš spolehlivé a při některých může dojít k poškození šperku. Obecně je proto nedoporučujeme.
• U nošených šperků se vyplatí všímat si barevných nestejností. Pokud například v místě odření začne prosvítat jiná barva, je šperk pravděpodobně pouze pozlacený.
• Nakupujte šperky pouze v důvěryhodných a prověřených zlatnictvích a klenotnictvích, vždy si nejprve přečtěte recenze zákazníků.
• Každé zlatnictví či klenotnictví má podle pravidel, která kontroluje Státní puncovní úřad, povinnost vystavovat zlaté a stříbrné šperky odděleně. Pokud vám tedy prodejce nabídne ze stejného plata stříbrný i zlatý šperk, raději zamiřte jinam.

Základní vlastnosti zlata

Zlato se v přírodě vyskytuje jako ryzí kov (24 kt). Má výrazně žlutou barvu, je chemicky odolné, velice dobře vede elektřinu i teplo, není přitahováno magnety a nekoroduje. Vyznačuje se vysokou hustotou, která je klíčová pro získávání zlata rýžováním. Má žlutý vryp, což je velmi jednoduché poznávací znamení, které zlato odlišuje například od pyritu.

Další důležitou vlastností zlata je jeho nízká tvrdost. Ryzí zlato je samo o sobě velice měkké. Proto se z něj nevyrábějí šperky a pro tento účel je zlato potřeba tzv. legovat, tedy vytvořit slitinu požadované ryzosti. Kovy, které se volí pro legování zlata, zásadním způsobem ovlivňují vlastnosti finální slitiny, zejména tvrdost a barvu.

Zlaté šperky nemusí být jen žluté

Nejatraktivnější vlastností, kterou lze vytvořením slitiny zlata s dalšími kovy ovlivnit, je barva. Největší popularitě se dnes těší bílé zlato, které většinou obsahuje podíl niklu, manganu a palladia, méně často také měď, zinek, stříbro či rhodium. Existuje také slitina bez niklu, vhodná pro lidi trpící alergií na tento kov, která má vyšší obsah palladia. Je sice o trochu tmavší a měkčí, ale vzhledem k finálnímu pokovení bílým rhodiem to vůbec nevadí.

Je důležité poznamenat, že bílým zlatem se rozumí slitina, ze které je celý šperk vyroben. Někteří obchodníci, zvláště v zahraničí, nazývají bílým zlatem žluté zlato galvanicky pokovené rhodiem. Rhodium sice propůjčí zlatu bílý vzhled, tato tenká vrstvička pokovení se ale časem ošoupe a šperk poté nevypadá moc hezky. Doporučujeme proto, abyste při koupi trvali na tom, že bude v dokladu či certifikátu uvedeno, že se jedná o šperk z bílého zlata. Pokud se vám nelíbí čistě bílá barva, lze si nechat vyrobit neporhodiovaný šperk. Ten bude mít přímo barvu slitiny bílého zlata, která je lehce dožluta a působí velmi příjemně.

Do módy se opět vrací růžové a červené zlato. Tato barva vzniká přidáním mědi, která slitině zároveň propůjčuje větší tvrdost. Zlato může mít i jiné méně obvyklé barvy, jako je například modrá (slitina s ocelí), zelená (slitina se stříbrem, případně přídavkem kadmia), purpurová (zlato a hliník v poměru 18:6) nebo šedá (slitina s holmiem nebo s manganem, stříbrem a mědí). Novinkou je fialové zlato, které se k nám dostalo ze Singapuru. Jedná se o slitinu zlata (80 %) s dalšími prvky (20 %), např. hliníkem a palladiem.

Bílé zlato, nebo stříbro?

Šperk ze stříbra a z bílého zlata vypadá ve své finální podobě stejně. Barva slitiny jako takové je sice jiná, nicméně kvůli modernímu trendu pokovení rhodiem má pak jejich povrch stejný zářivě bílý vzhled. U stříbra je pokovení rhodiem důležité, protože zabraňuje černání šperku, bílé zlato chrání spíš mechanicky – při poškrábání či odření šperku stačí odstranit vrstvičku rhodia, přeleštit a znovu porhodiovat. Dojde tak k minimální ztrátě na zlatě.

Ale jak tedy tyto dva kovy od sebe poznat? Jako spolehlivé poznávací znamení slouží puncovní značky. Zlaté šperky od váhy 0,3 g musí mít kromě orientačního puncu i státní punc. V případě stříbra nemusí být státní punc přítomen. Potom nám poslouží orientační značka 925, která značí sterlingové stříbro, tedy u nás nejpoužívanější slitinu.

Proč zvolit raději bílé zlato než stříbro? Stříbrné šperky jsou obecně méně odolné a trvalé, poměrně snadno se deformují, rychleji a mnohem snáze se poškrábou, reakcí se vzduchem a potem černají (tomu někdy nezabrání ani vrstva rhodia).

Testování zlata v domácím prostředí

Profesionál, kterému prošla rukama spousta různých typů zlata, většinou odhalí na základě barvy, váhy, hmatového vjemu atp., když „něco nehraje“. Laik ale tyto zkušenosti většinou nemá, a tak musí hledat jiné indikátory. Tím nejzákladnějším je výše zmíněný punc. Existují ale také různé metody domácího testování zlata, které uvádíme spíš pro zajímavost – jistotu budete mít vždy jen díky puncu a/nebo profesionálnímu testování.

• zkouška magnetem: přiložte k testovanému předmětu silnější magnet; pokud začne reagovat, nejedná se o zlato; rychlá a neinvazivní metoda, ovšem ne zcela spolehlivá, padělatelé o této vlastnosti zlata totiž dobře vědí, a často proto používají nemagnetické kovy.
• zkouška vrypem: přejeďte hranou šperku po neglazovaném talíři nebo spodní straně dlaždičky, zlato poznáte podle žlutého vrypu, černá čára znamená, že nejde o zlato; velkou nevýhodou této metody je, že se při ní šperk poškrábe.
• zkouška skusem: spíš rarita z filmů než skutečný test, tato metoda vůbec není spolehlivá; teoreticky platí, že čím hlubší otisk zubů, tím vyšší ryzost kovu; opravdu ale radíme šperky neokusovat, zejména při nákupu v klenotnictví.
• zkouška kyselinou dusičnou: velmi riziková, je třeba zvýšená opatrnost; testovaný šperk vložte do nerezové nádoby, kápněte na něj kyselinu dusičnou a sledujte reakci – zelená značí padělek, mléčně bílá pozlacené stříbro, žádná reakce znamená zlato.

Profesionální testování ve zlatnictví – prubířský kámen

Nejstarší technika, kterou lidstvo používá po staletí, je zkouška na tzv. prubířském kameni. Tou se dá testovat pravost zlata i konkrétní ryzosti. Dříve tuto činnost prováděli tzv. prubíři a dnes se s ní setkáme téměř u každého zlatníka. Tajemný kámen je nerost buližník a pro tyto účely se používá kvůli tmavé matné barvě, drsnému povrchu a odolnosti na kyseliny.

Samotné testování probíhá právě na kameni, nikoli na šperku. Šperk či předmět, který chceme otestovat, vezmeme a hranou několikrát přejedeme po kameni, až se vytvoří čára, neboli tzv. črt (dojde při tom pravděpodobně k mírnému ošoupání). Ke zjištění pravosti kovu se u zlata používá kyselina dusičná. Pokud črt po kápnutí kyseliny na kameni nezreaguje a čára zůstává stejná a nepřerušená, znamená to, že kov je pravý.

Ke zjištění ryzosti kovu se používají speciální tzv. ryzostní kyseliny či jehly. K testu kyselinami potřebujeme sadu na testování. Postupně kapeme na črt kyseliny ze sady, dokud nedojdeme k té, se kterou črt nereaguje a zůstává nezměněný. Test pomocí jehel je o něco přesnější. Vedle črtu šperku uděláme ještě črt jehlou. Na oba nakapeme kyselinu a sledujeme, jak rychle reakce probíhá. Vždy postupujeme popořadě a zkoušíme, na kterých otěrech probíhá reakce nejpodobněji. Tato metoda je poměrně přesná a dá se s ní určit ryzost s přesností na cca 5 tisícin. Všechny testovací kyseliny mohou koupit pouze registrovaní zlatníci nebo firmy, protože podléhají zákonu o jedech a kyselinách.

Laboratorní a přístrojové metody

Mezi moderní metody patří testování kovu na zkoušečkách. Malé zkoušečky na zlato využívají hodnot tepelné a elektrické vodivosti kovu a nejsou příliš přesné. Velké zkoušečky neboli spektrografy či spektrometry jsou naopak velmi přesné a po celém světě nejpoužívanější. Dokážou zjistit přítomnost konkrétních prvků ve slitině a následně ji přepočítat do procentuálního zastoupení, testují tedy pravost i ryzost zároveň. V rámci jednoho testování se provádějí dvě měření, každé z jiné strany, a z nich se pak vypočítávají konečné hodnoty.

Poslední je metoda chemická neboli kupelační. Používá se již velmi dlouho, je soudně uznaná (využívá ji i Puncovní úřad) a je nejpřesnější. Je ale poměrně časově náročná a hlavně destruktivní – dochází při ní k přetavení vzorku. Ze vzniklého slitku se kus odvrtá a použije k testu. Vzorek (cca 0,5 g) se přesně zváží a následně se z něj pomocí chemikálií vyloučí všechny obecné kovy. Roztok se zlatem, který zůstane, se přesnými postupy převede opět na slitek, který se zváží. Z váhového rozdílu odvrtaného vzorku a slitku se pak určí přesné zastoupení zlata, tedy i ryzost.